Songsten Gampo Prayer

l.) získal Tibet v Asii silný vojenský a politický vliv. Především se však zasloužil o příchod buddhismu do Tibetu. Vyslal do Indie 17 učenců, aby studovali posvátná písma a přinesli zpět do Tibetu moudrost buddhismu. Nejznámějším z nich byl Thönmi Sambhota, který na základě indických písem vytvořil tibetskou abecedu a je také autorem prvních překladů buddhistických textů ze sanskrtu do tibetštiny.
Po svém nástupu na trůn si Songcän Gampo vzal za ženu dceru nepálského krále Anšuvarnana Bhrkutí (Balsa). Později se oženil s dcerou čínského císaře, princeznou Wen-čcheng (Gjasa). Belsa i Gjasa, obě buddhistky, přinesly s sebou do Tibetu sochu Buddhy Šákjamuniho. Pro sochu nepálské princezny byl postaven chrám Džókhang a pro sochu čínské princezny chrám Ramočhe. Později, když šla Tibetem zvěst, že do Lhasy vtrhnou čínská vojska, byly obě sochy ukryty. Socha z Ramočhe byla zazděna v Džókhangu a socha z Ramočhe zakopána za Lhasou. O dvě generace později byly sochy na popud další čínské princezny, manželky krále Meagcoma, vypátrány. Socha od Gjasy byla umístěna v Džókhangu a socha od Balsy v Ramočhe.
Stejně jako Songcän Gampo byl i Thisong Decän (vládl v letech 756 - 797) horlivým zastáncem a propagátorem buddhismu. Pozval do Tibetu indické pandity (jako byli např. Dharmakirti, Vímalamitra, Šantigarbha a nejznámější Šántarakšita a Padmasambhava). Padmasambhava založil první tibetský klášter Samjä. Do tibetštiny bylo přeloženo velké množství buddhistických spisů. V Samjä tehdy také žili první tibetští mniši.
V letech 792-794 se v Samjä konala slavná disputace mezi indickým panditou Kamalašílou a čínským mnichem Che-šangem. Čínská škola učila, že osvícení je náhlé a je výsledkem úplného duševního a fyzického odpoutání se od světa. Dle indické školy je osvícení pomalý proces, který vyžaduje postupné duševní zrání. Nakonec král rozhodl, že Tibeťanům je bližší učení indické a ustanovil buddhismus státním náboženstvím Tibetu. Tibet neustále podnikal vojenské výpady do pohraničních oblastí Číny, vétšinou však bez výraznějších úspěchů. Až v roce 763 dobylo Thisong Decänovo vojsko hlavní město tchangské říše Čchang-an (dnešní Si-an v provincii Šen-si) a čínský císař Tchaj-cung byl nucen uprchnout. V roce 783 byla v Čching-šuej podepsána smlouva mezi Tibetem a Čínou, která vymezila hranice a potvrdila tibetský nárok na oblast u jezera Kökenúr a část provincie Kan-su.
Jedním z Thisong Decänových důležitých vojenských spojenectví byla aliance se Sikkimem. Tibet a Sikkim společně bojovali s čínskými jednotkami v S'-čchuanu. Koncem 8.století dobyla tibetská vojska velkých vítězství na západě. V roce 790 získala zpět čtyři důleřitá obchodní střediska v Turkestánu, postupovala dále k Pamíru až k území za řekou Ox al-Tubbat („Tibetské jezírko“). Vojskům arabského kalifa Harun al-Rašida se podařilo Tibeťany zastavit až poté, co se spojil s čínskou armádou. Tibetská armáda byla v Thisong Decänově době jednou z nejobávanějších v celé Asii.
Ralpačän byl třetím králem, který se zasloužil o rozšíření buddhismu v Tibetu (vládl v letech 814 - 836). Byl až pátým synem krále Saenalega, ale pro podporu buddhismu mu byla v následnictví dána přednost před jeho bratrem Darmou, odpůrcem buddhismu (první syn se stal mnichem, druzí dva zemřeli). Ralpačän pozval do Tibetu slavné indické pandity (Šíléndrabódhi, Dánašíla, Džinamitra aj.), kteří překládali posvátná písma. Pomáhali jim a texty revidovali dva významní tibetští překladatelé - Kawa Palceg a Čhödö Lu Gjalcchän. Ti také vypracovali standartní buddhistickou terminologii. Byl sestaven první sanskrtsko-tibetský slovník, tzv. Máhavyupatti.
Jedním z najvýznamějších počinů Ralpačänovy vlády bylo podepsání mírové dohody mezi Tibetem a Čínou v roce 821. Dohoda potvrzovala vymezení hranic dle smlouvy z r.783 a deklarovala navázání přátelských vztahů a vzájemné úcty. Text dohody byl vztesán do tří kamenných stél, které byly vztyčeny ve Lhase před Džókhangem, v Čchang-anu před branou císařského paláce a na hranicích v Gugu Meru.
Stéla ve Lhase byla vztyčena v r. 822. Na její západní straně je vytesán text dohody v tibetštině a čínštině, na východní straně je shrnutí tibetsko-čínských vztahů. Na severní straně jsou jména tibetských a na jižní čínských zmocněnců, kteří se zůčastnili podpisu dohody. Tato stéla se jako jediná dochovala a je čínskými i tibetskými historiky uznávána jako platný historický dokument.
Přes rozkvět náboženství a vojenské moci se Tibet začal dostávat do krize. Ralpačän byl v r.841 zavražděn a na trůn dosedl jeho starší bratr Darma (Langdarma), který zahájil rozsáhlé a velmi tvrdé represe buddhismu. Po Langdarmově smrti se moc v Tibetu rozdrobila mezi jeho potomky a vláda byla po více než 400 let v rukou vládců jednotlivých oblastí. Pokračovala však intenzivní výměna indických a tibetských učenců a buddhismus se nadále rozvíjel.
Ve třináctém století se Čhögjal Phagpa, vysoký lama z kláštera Sakja, stal duchovním učitelem mongolského vládce Kublajchána, díky kterému získal i politickou moc ve všech třech tibetských provinciích. Mongolové tehdy ovládali Čínu a měli moc i nad Tibetem. Po Čhögjal Phagpovi vládli Tibetu ministři-lamové z kláštera Sakja. V letech 1349-1497 byli u moci lamové rodu Phagmodupa, později světští králové dynastií Rinpung a Cangpa.
V r. 1642 získal světskou moc pátý dalajlama Ngawang Lozang Gjamccho a byl ustanoven vládní kabinet Gandän phodang. Od té doby vládne Tibetu dalajlama (v případě jeho nepřítomnosti nebo nedospělosti vládne regent).
V letech 1644 - 1911 vládla Číně mandžuská dynastie Čching, která měla v Tibetu politický vliv. Čchingští císařové byli horlivými zastánci buddhismu a tento v Tibetu velmi podporovali. V roce pádu mandžuské dynastie vyhlásil třináctý dalajlama nezávislost Tibetu a čínské vojenské jednotky Tibet opustily. V roce 1912 byla v Urze podepsána tibetsko-mongolská smlouva, ve které obě země navzájem uznaly nezávislost druhé strany.
Od roku 1959 žije dalajlama v exilu v Indii, protože komunistická Čína Tibet okupuje a tvrdí, že Tibet byl odjakživa součástí Číny. Jako argument jí slouží také ovládnutí Tibetu dynastiemi Jüan a Čching. To by si však potom Mongolsko mohlo nárokovat celou Čínu.